Druhý týden ve Vancouveru.. 2.část

aneb Jak jsme si našli skutečnou práci!Ve čtvrtek ráno jsem našla na Craiglistu recepční v hotelu na noční směny. Tak jsem si zjistila, o jaký hotel se jedná a vyrazili jsme opět do města, abych tam dala svůj životopis. Po cestě jsme zjistili, že ta ulice, ve které se hotel nachází je plná různých restaurací, obchodů apod. Takže jsme po cestě rozdali dost životopisů a nakonec jsem dala svůj životopis až do hotelu. Jako vždy si životopis vzali a řekli, že to předají šéfovi a že se mi ozve. Klasika. No tak jsem z toho nebyla nijak nadšená. Ale večer, když jsme se vraceli domů trolejbusem, telefon! Poprvé mi někdo volal… a zrovna v buse. Takže jsme panicky vyskočili z busu a zvedla jsem ho. Byl to šéf toho hotelu, ať zítra (v pátek) přijedu vyplnit ještě nějaký jejich dotazník nebo co. Takže jsme byli úplně nadšení, že by to možná mohlo i vyjít. Hlavně konečně nějaká odezva! Večer jsme jeli ještě do Superstoru dokoupit nějaké věci do domácnosti a nějaké jídlo na moji Birthday Party. Nevzala jsem si sebou, myslím do Kanady, žádnou větší voňavku, takže jsem se Mirďovi zmínila, že bych si ráda nějakou koupila. On na to zareagoval jako pravý chlap a šetřílek. Odpověď zněla následovně: „Ale kdyť ty žádnou voňavku nepotřebuješ, kdyť máš krásné pižmo“! No co na to má člověk říct..Hihh. No takže nakonec jsem si voňavku i přes mé krásné pižmo koupila. Koupili jsme krásný kokosový dort za 7 dolarů a nějaké brambůrky, pití a veku na chlebíčky a jeli jsme zpátky domů, protože v šest měla party začínat. Po cestě jsme se ještě zastavili v dollarstoru, kde jsme nakoupili výzdobu na párty. Koupili jsme za 5 dolarů balónky, ceduli s nápisem happy birthday a svíčky happy bithday, takže jsme měli radost, jak jsme hezky nakoupili a jeli domů zdobit byteček. Mirďa nafukoval a já připravovala jídlo. Po šesté přiběhla Winnie s Angelou a přinesli houbovou polévku a mísu nudlí. Už jsem zapomněla, jak se to originálně jmenuje, ale bylo to fakt výborný. Pak přišla Míša a mohli jsme začít. Byla to fakt sranda. Konečně pořádná B-day party..hihi. Učili jsme se jíst správně hůlkami, povídali si a tak. Fakt super. Angela pro mě měla připravený dárek, a to že mi zazpívá. Bylo to strašně hezký a dojemný, protože zpívala Kanadskou hymnu, která je opravdu moc hezká a navíc Angela umí nádherně zpívat. Takže super dárek, moc mě potěšila. Potom už jsme naší party rozpustili a šli spát. Pro ty, kteří neznají kanadskou hymnu odkaz zde (je sice víc ve francouzštině než v angličtině, ale pro představu –jinak mají tu samou v angličtině)– http://www.youtube.com/watch?v=e0kWTOGZ53I Pro tátu odkaz na kanadskou hymnu v kytarovém podání: http://www.youtube.com/watch?v=bvIC1fl_SfY&feature=related V pátek ráno jsme šli opět do hotelu, kde jsem dostala čtyři papíry k vyplnění. Připadala jsem si jak ve škole při testu. První vyplnit jméno, datum a pak můžu začít vyplňovat. Otázky byly typu: Co chcete dělat za 5/10 let. Jaké máte cíle. Jak cílů chcete dosáhnout. Co jste pro ně udělala. Jakou knihu jste četla naposled ( Dala jsem Agatu Christie – bylo mi blbý psát Harryho Trottela a tajemná tenata) atak. Takže jsem to vyplňovala skoro půl hodiny, a když jsem to odevzdala, tak se mi říkal, ať mám po ruce telefon, že prý se mi asi brzo ozve. Když jsme se vraceli domů, potkali jsme po cestě jednu úžasnou kapelu. Byli to kluci ze Zimbabwe nebo jak se to píše a byli úplně boží! Takže jsme je docela dlouho poslouchali a pak se procházeli a koukali ještě po různých možnostech práce. Večer se nic zajímavého nedělo, jen jsme odepisovali na nabídky práce z Craiglistu. V sobotu jsme opět šli hledat práci a odpoledne jsme se rozhodli, že pojedem do Lynn Valley Parku, což je v North Vancouveru, tudíž jsme museli jet zase seabusem, takže to se nám líbilo. Pak jsme přesedli na autobus a dojeli za půl hoďky na místo. Bylo to jak někde uprostřed lesa a přitom jsme byli pořád ve Vancouveru. Šli jsme do parku, kde hned na začátku byli odpadkové koše s upozorněním, že se mají dobře zavírat, aby je nepřišli vybrat medvědi..Brr..Bojim bojim. Navíc jsme si koupili pizzu, takže jsem se bála, že ji ucítí a sežerou jí i s Mirďou, který ji nesl. V parku bylo krásně a došli jsme až k lanovému mostu přes potom. Byl docela vysoký a pěkně se houpal, takže jsem jenom doufala, že se neurve. Fotky na rajčeti. Když jsme ho přešli, chtěli jsme sejít k potoku, protože se odtamtud vraceli lidé s ručníky a v plavkách, takže by se tam dalo nejspíš i koupat. Akorát že! V tu chvíli, co jsme šli dolů, mi opět zazvonil telefon! Že prý mám ještě dnes večer v půl dvanácté přijít na zácvik do hotelu! Hurááá. Takže jsme se na potok vykašlali a běželi zpátky na autobus. Ještě že jsme tak udělali, protože jsme zjistili, že pak už žádný jiný autobus nejede! Takže bychom tam asi zůstali s medvědama v lese.. Po hodině a půl jsme se dostali domů a já si šla na chvíli lehnout, abych nebyla úplně mrtvá. V deset večer mě Mirďa šel vyprovodit na autobus a jela jsem do centra, pak už jsem kousek došla do hotelu. Když mi předtím šéf volal, ať přijdu tak mi řekl, že tam pracuje nějaká češka, která mi to vysvětlí. Takže jsem přišla a opravdu tam byla. Byla milá, všechno mi vysvětlila. Měla jsem tam být do 2, ale nějak jsme to protáhli a před půl jsem zjistila, ž už je tolik a mě jede za 10 minut autobus. Takže jsem makala, abych ho stihla, a když jsem přiběhla na zastávku, tak akorát odjel. Ale protože jsem holka chytrá, podívala jsem se na jakou jede další zastávku. Zjistila jsem, že objíždí blog, takže jsem sprintovala na jeho třetí zastávku a dokonce jsem ho i předběhla. Takže se mi ulevilo, že tam nemusím čekat další půlhodinu. I když mají téměř všechny kavárny non-stop, takže by to nebyl problém. V autobuse se stala hrozná věc. Bylo mi z toho fakt smutno. Autobus jede po té nejhorší ulici ve Vancouveru, tam jak jsme bydleli první týden v hotelu – po Hastings neboli již zmiňovaný Zombieland. Takže do busu nastoupil nějaký bezdomovec s pytlem na odpadky plným skleněných lahví. Oni to pak vracejí. Tady se vrací všechno – třeba i krabice od mlíka, plechovky, sklo, plasty a za všechno se dostává tak 10-20centů. Takže bezdomovci prohrabávají popelnice a sbírají to, aby měli nějaké peníze. No a zpátky k tomu z autobusu. On si to „blbec“ položil na takovou odkládací plochu u řidiče a nedržel si ten pytel. No a další blbec nám skočil pod autobus a řidič na to dupnul, abychom ho nesrazili a tomu bezdomovci spadl celý ten pytel na zem a všechny skleněné lahve se mu rozbily. Tak si to sebral, sednul si a začal brečet! Mě ho bylo fakt líto..A vzadu seděli nějaký jiný bezdomovci a ty se mu hrozně smáli..chudák. No jo no, těžký život bezdomovce. V neděli ráno jsem dospávala noc a Mirďa mezitím hledal práci na internetu. Nic moc zajímavého se nedělo. Odpoledne jsme se rozhodli jet do IKEI a dokoupit si potřebné věci do domácnosti. Když jsme čekali na zastávce, pořád kolem nás chodila nějaká stařičká číňanka měřící tak metr a tak divně koukala. Stáli jsme u takových těch boxů s novinama, kam hodíte 2 dolary a vypadnou vám noviny, takže jsme mysleli, že kouká na ně. Když šla kolem nás asi po pátý, tak se otočila na Mirďu a ukazuje na jeho kraťasy a lámanou angličtinou se ptá „Jaká je to velikost?“ Tak Mirďa jako že LARGE a ona prý „ já chci takové koupit svojí dceře, tak abych věděla velikost“!!! HAHAHA.. Chtěla bych vidět číňanku, která bude mít skoro metr devadesát ..hihi. Tím nás fakt pobavila, a přemýšleli jsme jestli by nám jí neukázala, protože to by byl fakt zážitek.. Tady vyčnívám pomalu i já a to nejsem žádnej obr..chichi. Vtipný moment nastal taky v autobuse, když se Mirďa ptal řidiče, jestli jede do IKEI. Prej: „Do you go to IKEA?“ řidič: „where?“ Mirďa: „I-K-E-A“ řidič: „can you say it again“ Mirďa: „IKEA“ .. řidič tak přemýšlel a nakonec vykřiknul „ OOOH AJKÍÍÍJA! No nevím nevím, jestli švédové říkají Ajkííja! Ale kdo ví. V AJKÍJE jsme měli výbornou taktiku – koupit to co je nejlevnější. Nejlépe nekupovat nic, co by stálo víc jak dolar! Naše taktika byla poměrně úspěšná. Vždy ve slevě měli různé barvy, takže nakonec máme: modré misky, průhledné talíře, zelené hrnečky, růžové ubrousky, žlutý a zelený ručník a tak. Takže máme moc hezkou sadičku..chichi. Všichni si tam kupovali ty sadičky v jedné barvě a my brali to, co bylo ve slevě. Ale náhodou jsme nakoupili hezké věci za super cenu. K čemu dávat 3 dolary za bílou misku, když modrá je v akci za 1 nebo dávat za talíř 4 dolary, když je průhledný za 99centů. Tímto bych chtěla poděkovat svým rodičům, především tedy svému milovanému tatínkovi, že mě naučil hezky hospodařit a číst si všechny letáky a slevové kartičky! Díky. V AJKÍJE jsme si samozřejmě dali párky v rohlíku a bezedné pití – to je prostě klasika. Pak jsme jeli už domů, kde jsme si sešroubovali naše hrnce a pokochali se naší novou výbavičkou! Poslední tři rána chodil Mirďa každý den na nedalekou stavbu, ptát se na místo. Ale o víkendu nepracovali, takže v pondělí se vydal opět na obchůzku. Byl tam docela dlouho a já byla domluvená, že v 11 přijedu do hotelu ještě na krátký training. A Mirďa furt nikde. Naštěstí se vrátil a ze super zprávou! Na stavbě se ptal nějakého dělníka na práci a byl to zrovna Slovák, který silikonuje okna nebo co. A že hledá parťáka, tak ať Mirďa přijde druhý den v osm ráno. Takže super! Dneska už tam s ním pracuje celý den, takže to vypadá, že už by s ním mohl pracovat na stálo. V pondělí odpoledne jsme jeli na větší nákup do Superstoru. Všechno prodávají po velkých balení, takže máme toaletní papír na minimálně půl roku dopředu. Po cestě volali Mirďovi z McDonalda, že jsme prý udělali správně online test a že máme přijít v úterý na interview! Haha.. Inženýrka a skoro inženýr udělali test do Mekáče…to je teda úspěch! Ale pozor, ono to není jen tak, spousta lidí ten test dělá třeba 50x a nikdy ho neudělají, takže žádná sranda.Hih. Už mě bolí ručičky, takže napíšu zase jindy. Mějte se fajn, sledujte fotky a přijeďte na návštěvu. Vaše Terďa!