Třetí týden ve Vancouveru!

...aneb Jak jsme se dostávali do sekty jménem McDonald!Milý čtenáři tohoto blogu! Nejprve Vám objasním situaci. Jsem právě na noční směně neboli „graveyard „ v hotelu Robsonstrasse. Je právě skoro půl čtvrté ráno a já se snažím neusnout, proto jsem se rozhodla napsat konečně nějaký ten příspěvek. Minulý týden byl docela zajímavý. V úterý šel Mirďa poprvé do práce na zkoušku. V půl jedné jsme se měli dostavit na pohovor v McDonaldu, takže si Mirďa vzal půl hodinky volno a šli jsme. Pohovor byl fakt zábavný. Přišel manager, kterému mohlo být tak právě 20 a byl jak z nějaké sekty. Pozdravil nás pravým americkým způsobem, tj. jako magor. Jmenoval se Steve. Steve byl snad něčím nadopovaný, jinak si nedokážu vysvětlit jeho chování. No to byste prostě museli vidět. Na všechny naše odpovědi říkal věci typu: Excellent!!! Brilliant!!! Awesome!!! Great!!! No prostě všechno je podle Steva super, úžasný, bomba, skvělý! Nejdřív jsem byla vyzpovídaná já. Otázky typu, jak bych pozdravila zákazníka, jak bych se s ním rozloučila mi přišly ještě docela k věci, ale otázka, kdy jsem naposledy nějakému neznámému člověku pomohla už mi přišla dost divný. Odpověděla jsem, že jasně, že pomáhám ráda neznámým lidem. No jo, ale Steve vyžadoval příklad. Jediné co jsem si v tu chvíli vymyslela, bylo, že jsem pomohla nějaké staré paní s taškama. Hih. No, ale tímto otázka nekončila. Následovala spoušť navazujících otázek typu: Jak si myslíš, že se paní cítila? Jak ses cítila ty? Udělala bys to znovu? A proč? Bože!!! To byl nejtěžší pohovor v mém životě. Podle reakcí Steva jsem si domyslela, že jsem nejspíš ten nejlepší člověk a potencionální pracovník na světě. Když jsem odcházela, Mirďa na mě z povzdálí tak zděšeně koukal, co po mě všechno Steve chtěl. Pak stejný proces absolvoval i Mirďa. Po čtvrt hoďce vyšel vyřízený ven. Ani jsme se o tom nebavili, protože nás Steve svým nadšením naprosto vyřídil. Mirďa se pak vrátil do práce a já šla domů. Večer nás napadlo, že bychom se mohli jít projít po okolí a zkusit najít něco for free. Když jsme byli asi o tři ulice od našeho domu, tak jsme si všimli velké televize a stolu, že se jen tak povalují na trávníku u chodníku. Týýýjo, takový úlovek! Pomysleli jsme si. Takže Mirďa nejdřív vzal televizi a šli jsme zpátky domů. Televize nebyla asi z nejlehčích, protože Mirďa po cestě dost funěl a zastavoval se na každém růžku. Když jsme procházeli kolem jednoho domu, byl tam pán a něco kopal na předzahrádce, a když jsme procházeli kolem něj, tak nám pochválil, že máme pěknou telku. S vypětím všech sil Mirďa televizi donesl až domů. Chudák ještě teď má modřinu na ruce, jak ho to tlačilo. Je to bojovník! Doma jsme telku vyzkoušeli, jestli funguje, jestli má cenu vůbec nosit ten stůl domů. Televize byla jako nová, fungovala i bez satelitu, takže jsme se rozhodli jít druhé kolečko – tentokrát pro stůl. Vypadal docela neškodně, ale byl těžký jako prase! Když jsme procházeli opět kolem pána na zahrádce, tak nás zastavil a dal se s námi do řeči. Měl hroznou radost, že jsme z Evropy – nakonec z něj vylezlo, že je z Řecka, ale že žije v Kanadě už od 64 nebo tak nějak. Začalo pršet, tak nás pozval k sobě do garáže na pokec. Přinesl nám i pití, takže to bylo fajn. S Johnem jsme pak povídali přes dvě hodiny. Chudák manželka na něj řecky pokřikovala, ať už jde domů. Bylo to fajn. Pořád nechtěl pochopit, že nejsme imigranti, ale že jsme tu jen na rok – tak jsme ho při tom nechali, aby měl radost. Tady si každý hned myslí, že tu chceme zůstat na furt. Jak bych tady asi tak mohla zůstat, když mám doma mého milovaného, hodného, nekňourajícího pejsánka? Ve středu šel Mirďa už na celý den do práce a já byla doma. Doma se nic moc nedělo, jen jsem uvařila oběd a trochu poklidila. Párkrát jsem se byla podívat za Mirďou, jak mu jde práce od ruky. Když se vrátil Mirďa z práce, chtěli jsme něco koupit a projít se. Jeli jsme autobusem o pár stanic dál a narazili jsme na BC Liquor Store. To je obchod, kde se prodává jenom alkohol. Liquor Store jsme si pěkně prošli a narazili na tři česká piva. Samozřejmě Pilsner Urquel pak Krušovice a potom Czechvar, což by měl být Budvar. Sranda nastala, když jsme se s Mirďou zadívali na naše česká piva a přišel nějaký kanadský skejťák a začal nám vyprávět, že si máme dát radši Czechvar, že je to jeho oblíbený pivo na léto. A začal nás poučovat, jaký jsou v českých pivech rozdíly. Když dokončil svou přednášku o českém pivu, tak jsme mu sdělili, že jsme z Čech a že ty piva známe moc dobře. Takže to byla sranda. Měl taky radost. Ve čtvrtek se nedělo nic, krom toho, že Mirďa makal v práci. Odpoledne nám zvonil telefon, a kdo to nebyl – Steve! Prý máme druhý den, tj. v pátek přijít do McDonalda na Orientation, což je prostě zaučení do divů mekáče! Mirďa už ovšem věděl, že práci má na fulltime, takže se rozhodl mě v tom nechat samotnou. Takže jsem tam v pátek šla v určený čas, který mi oznámil Steve, ale jak se ukázalo, Steve je pěkný trouba, protože mi řekl špatný čas, prý ať přijdu za 3 hodiny. Bože. Ještě, že bydlím jen 2 minuty chůze. Tak jsem se vrátila znova o tři hodiny déle a začal masakr. Byla tam ještě jedna holka a celé 3 hodiny jsme si předčítali nahlas papíry ohledně bezpečnosti, o tom, jak se dělají hranolky, jak se utírá podlaha, jak se myjí ruce, jak si máme utřít zadek apod.!! Takže děs a navíc nám ani nedali nic k jídlu. Zmetci! Nakonec jsem vyfasovala dvě slušivá trička a kšiltovku. Kalhoty měli naštěstí jen velikosti XXXXS, takže jsem je zatím nedostala. Bohužel jsem však taky nedostala slevovou kartičku do Mekáče, kterou jsme měli dostat. Ale protože je to malý Mekáč, tak jim prý došly, že nám je dají, až přijdeme do práce. Jenže! To já nevím, jestli tam ještě někdy půjdu. Mirďa mě tam nutí jít hlavně kvůli té kartičce. Dělá, jakoby to jed každý den. Večer mi volal Ashif - šéf, jestli můžu přijít na sobotní ranní směnu. Tak jsem souhlasila, ale trochu jsem se děsila, protože jsem byla vycvičena na noční, kde se dělá něco jiného. Ráno se ukázalo, že ranní je úplně v pohodě. Nebo byla by úplně v pohodě, kdyby nenastávaly ty nejhorší situace, co nastat mohou. Například Australani, kteří se nechtějí odstěhovat a křičí, že jsme jim sebrali peníze z účtu, uřvaný pán, který potřebuje sedm, ano sedm dalších polštářů. Paní, která si udělala rezervaci na červen místo na červenec. Nejvíc co mě s prominutím nasralo, bylo, když přišel kluk s holkou, kluk krááásný černoch, holka blondýna. Hezky oblečení. Peníze měli. Ale rasistická bába, která na mě dávala první den pozor (80ti-letá matka šéfa), mi je zakázala ubytovat, protože černochy v našem „rodinném“ hotelu nechceme!! Tak to mě fakt nasrala. Hlavně, že ona je odněkud z Pákistánu nebo co. No jo, ale co mám dělat! Nic. Po práci pro mě přijel Mirďa a jeli jsme do Metrotownu na nákup. Koupili jsme si zásoby na další týden a jeli domů, kde jsem upadla po prvním pracovním dnu do kómatu. V neděli jsme se rozhodli, že pojedeme prozkoumat další část města – Surrey. Byl tam totiž Fusion Festival. Fotky viz rajče. Bylo to moc fajn, šlo o představení různých národností, které žijí v Kanadě. Každá země měla jeden stánek s jejich jídlem a druhý s nějakými kulturními informacemi, číňani prodávali různý serepetičky, v Nepálu se tancovalo apod. Taky tam byl stánek nějakých ekologů, kteří nás odchytli a prý jestli si nechceme zahrát hru – hádání názvů kytiček. Haha. V češtině rozpoznám pampelišku a možná ještě tulipán, ale v angličtině neznám ani jednu kytičku. Takže to jsme s díky odmítli, ale hned nám nabídli, ať si zasadíme nějakou kytičku. Tak jsme sázela, sázela a zatím nám nic nevyrostlo. Tak snad se to chytne. U nás přežije jen máta. A ta přežije všechno! Dokonce i naší péči. Festival doprovázely i různé koncerty – různých národností. Přišli jsme zrovna, když byla nějaká polka nebo co, takže to byli nejspíš poláci. Hih. Ale fakt, poláci tam měli stánek, takže to klidně mohli být. Sice jsme neměli moc hlad, ale když jsme obcházeli všechny ty stánky s jídlem, tak jsme se rozhodli směnit 5 dolarů za žetony, kterými se platilo. Dlouho jsme vybírali u koho, co ochutnáme. Nakonec zvítězila Keňa a Mexiko. Oboje to bylo moc dobrý. Pak už jsme jeli domů, protože začínalo poprchávat a já šla večer do práce, tak abych si ještě odpočinula. V noci bylo v práci vše v pohodě, ani jsem neusla, takže to bylo nejdůležitější. Nikdo nepřišel, nikdo neodešel, všechny reporty jsem udělala a vytiskla správně, takže bez problémů.