Život je krásný!

... Aneb Konečně jste se dočkali pokračování... Po dlouhé době se opět hlásím z Vancouveru! Takže kde začít.. Hm.. myslím, že jsem ještě nepsala o změně svého zaměstnavatele. Do poloviny září jsem pracovala v hotelu v Downtownu, kde můj šéf byl úplný vůl, který mi neustále sliboval, že mi dá ranní, jen jak najde někoho na noční ..blabla. Nakonec jsem se rozhodla, že si zkusím najít jinou práci, protože, přeci jenom, ty noční mě docela ubíjeli a především jsem se občas bála, kdo mi tam v noci vleze, takže jsem v pondělí začala hledat práci a v úterý jsem ji měla! Pak, že se ve Vancouveru nedá najít práce. Moje „nová“ , teď už tedy 4 měsíce „nová“ práce je moc fajn. Šéf si mě oblíbil tak, že mi vyhrožuje (v dobrém slova smyslu), že mě zabije, jestli odejdu! To člověka potěší. Takže něco k mé práci. Pracuji v restauraci Mucho Burrito, která funguje na stejném principu jako Subway, akorát s tím rozdílem, že my děláme burrita, quesadilly a podobné mexické speciality. Jídlo máme fakt dobrý, jenom, když ho jíte každý den, tak už vám leze i ušima. A jaká je náplň mé práce? Krom toho, že připravuji jídlo, různé salsy, dělám na pokladně, tak jsem byla také jmenována hlavním marketingovým poradcem a také customer satisfaction managerem! Wow, to koukáte co. To víte, ta léta dřiny na vysoké škole se začínají hodit! Nejlepší na téhle práci je, že za a) mám paradoxně víc peněz než v hotelu na recepci, za b) máme super tým lidí – na rozdíl od hotelu, kde jsem věčně seděla sama a za c) máme super šéfa, který, jak už jsem psala, mě má moc rád. Jo a ještě bych zapomněla za d) když chci na dovolenou – což já chci pořád, tak není problém s tím, aby za mě někdo zaskočil a za e) nabídli mi smlouvu na další rok, což pro mě znamená, že si můžu a taky jsem si zažádala o vízum na další rok. To samé samozřejmě Mirďa. Nebudu tady přeci samotná, že jo. Mirďa pracuje pořád stejně, vypadá spokojeně, i když přes leden bylo méně práce, pořád měl co dělat. V létě bude pracovat asi zase od rána do noci. Takže to by bylo o naší práci. Teď něco zajímavějšího. Jednou odpoledne jsme šli po ulici ve městě, když nás oslovila nějaká slečna! Ta slečna byla češka. Což není nic neobvyklého, protože češtinu tady docela často slýcháváme, ale nikdy nedáme najevo (pokud nás přímo neosloví), že jsme taky češi. Ne že bychom se za to styděli, jen prostě nemáme takový ten „pařící se syndrom“. Jestli víte co myslím. No nic, zpátky k tématu. Slečna se jmenovala Eliška a Eliška říká: „Já vás znám!“ a já na to: „Jo? Odkud?“ a Eliška povídá: „Já jsem si četla váš blog a dívala jsem se na vaše fotky, ještě předtím, než jsme s přítelem přijeli do Kanady!“ HAHAHA. Věřili byste tomu??? No není ten svět malej??! Eliško, jestli čteš tenhle příspěvek, tak se ozvi a domluvíme se na té naší slibované návštěvě! Předpokládám, že se většina z vás dívá na fotky, tak asi víte, že jsme se v říjnu vypravili na Hawaii. Bylo to dokonalé! Prostě dokonalé! Popisovat všechny zážitky nebudu, to jste viděli z fotek, jen tak stručně shrnu, co jsme zažili! Na Hawaii jsme byli přesně týden, byli jsme na ostrově Oahu, kde je hlavní město Honolulu, Pearl Harbor a především slavná pláž Waikiki. Letěli jsme přímo z Vancouveru přibližně 6 hodin. Měli jsme hezký hotýlek na Waikiki, každé ráno jsme si chodili do 7/11 pro snídani. Kdo byl v USA nebo Japonsku, tak tenhle krámek zná. Mají tam skoro všechno – snídaně, jídla, pití, kafe atd… Než jsme odjeli na dovču, tak jsem vypracovala podrobný plán věcí a míst, které jsme na Hawaii chtěli navštívit. Musím se pochválit, jak jsem to pěkně naplánovala. Z fotek víte, kde všude jsme byli, ale jen tak pro shrnutí. Flákali jsme se na Waikiki, navštívili jsme Honolulu, vyšli jsme na sopku Diamond Head, prodírali jsme se džunglí ke krásným vodopádům uprostřed ostrova, navštívili jsme Pearl Harbor a památník USS Arizona Memorial postavený přímo nad vrakem lodi, kde jsou stále mrtvá těla. V Pearl Harboru jsme viděli i staré veterány, kteří přežili útok na Pearl Harbor – jeden z nich mi dokonce řekl, že jsem moc hezká. Byl to hodný dědeček. Poslední dva dny jsme měli půjčené auto, takže jsme objeli celý ostrov dokola. Na severním pobřeží jsme viděli surfaře, kteří sjížděli s lehkostí velké vlny, viděli jsme také asi nejznámější ostrůvek na Hawaii, tzv. klobouk, plavali jsme se želvami, pluli na lodi kapitána Boba, ze které jsme viděli obří rejnoky a želvy, potápěli jsme se s krásně barevnýma rybičkami, zažili jsme pravý havajský kulturní večer, kde jsme tancovali Hula Hula a především mě Mirďa na Hawaii požádál o ruku! Závidíte co?! To je těžká romantika! Takže holky, ruce pryč, Mirďa je jen můj! Hawaii byla prostě úžasná, moc jsme si to užili! Pokud se rozmýšlíte kam na dovolenou – Hawaii je jasná volba! Po úžasném týdnu jsme se vrátili opět do zaběhlých kanadských kolejí, chodili jsme do práce, podnikali různé výlety a hlavně jsme se těšili na nadcházející vánoční dovolenou v Dominikánské Republice. Předvánoční atmosféra byla ve Vancouveru moc příjemná, v prosinci udělali v Downtownu vánoční německý trh, na kterém jsme samozřejmě nemohli chybět. Koupili jsme si currywurst a svařáček a cítili jsme se skoro jako na vánočních trzích v Plzni. Ve Stanley Parku zase úžasně ozdobili část parku milióny světýlek, takže to byla taky nezapomenutelná podívaná! Během prosince jsme několikrát potkali Santu Clause v různých obchoďácích, na náměstí a prostě všude – jako by se s nimi roztrhl pytel. Člověk by pak skoro nepoznal, který je ten pravý. Já ho ale poznala! Byl to ten v obchodním centru Oakridge – byl to stoprocentně on, protože se na mě otočil, usmál se na mě a zamával mi!!! Takže jsem viděla pravého Santu!!! Dne 12.12. jsme se v noci sebrali a vyrazili směr vancouverské letiště, sedli jsme do letadla a za 7 hodin jsme byli v dokonale teplé Dominikánské Republice, kde nás čekalo krásných 18 dní! Štědrý den byl moc fajn! V hotelu připravili živý betlém, měli jsme skvělou gala večeři se spoustou dobrůtek – ochutnali jsme konečně pravého vánočně nadívaného krocana! Po večeři jsme šli na pláž každý s plnou taškou dárečků. Na slunečník jsme si připevnili vánoční světýlka a řetězy, na notebooku jsme si pustili vánoční koledy a rozbalovali jsme si dárečky. Po rozbalování dárečků jsme šli na večerní show do divadla, kde hrali „Mamma Mia“. Musím říct, že to byl skvělý, pohodový den, který jsme si moc užili, navzdory tomu, že jsme nebyli doma v Čechách. Ještěže existuje Skype, přes který jsme se na Šťedrý den spojili s našimi rodinami v čechách, takže jsme oslavili Vánoce alespoň online. Viděli jsme v přímém přenosu, jak si doma užívají kapra a jak rozbalují dárky a mi přitom popíjeli Piňa Colady. Byla to sranda. Co jsme dělali během dovolené, jsem už popisovala v průběhu našeho pobytu, takže už jen poslední zajímavost z Dominikánské Republiky. Naši (myslím tím mé milované rodiče) se rozhodli, že potřebují taky nachytat nějaký ten bronz, tak se vydali za námi! V den našeho odletu jsme se setkali na letišti! Když jsem je viděla, jak na nás už netrpělivě čekají na letišti, úplně mě to dojalo. S kufrem jsem běžela jako o závod, abych si na ně, po dlouhých šesti měsících mohla zase sáhnout. Brečela jsem! Máma taky! Táta s Mirďou se drželi, ale myslím, že taky měli na krajíčku. Hihi. Ne že by se nám stýskalo, přece jen si voláme přes Skype dost často, ale prostě člověk si chce na toho druhého sáhnout, osobně si s ním popovídat a sdílet své zážitky nejen online, ale taky live! Na závěr bych chtěla poděkovat našim, že se za námi přijeli podívat a taky Mirďovo (teď i budoucí mojí) mamce a mému taťkovi (teď i budoucí Mirďovo) za jejich pomoc při zařizování všech potřebných věcí v Čechách! Až přijedete, bude o Vás dobře postaráno! Slibujem… Tak to je asi všechno. Myslím,že to pro dnešek stačí…Mějte se krásně… a Hezkého Valentýna. :) Hihi.. Vaše Terďa a Mirďa