Jednou takhle na Vánoce na Kubě!

… Aneb komunisti jsou fakt komouši!

Hola!

Na začátku dnešního příspěvku bych Vám všem chtěla popřát krásný nový rok plný nových zážitků, lásky, zdraví a samozřejmě štěstí!

Tak už jsme zase zpátky ve Vancouveru. Za rok a půl, který jsme tu strávili, jsme do Vancouveru přilétli už 6 krát. Musím říct, že se docela činíme. Občas si říkám, jestli to trochu nepřeháníme, ale v zápětí takovéto hloupé myšlenky zaženu vzpomínkami na vše, co jsme během ani ne dvou let vyzkoušeli, viděli a navštívili. Vzpomínky k nezaplacení. Fakt.

Dneska je to přibližně dva týdnu, co jsme se vrátili z Kuby. Všechny fotky už se mi povedlo úspěšně nahrát na rajče, takže se můžete podívat, jak to na Kubě vlastně vypadá. Kuba je krásná země, kterou bohužel zatím ovládají komunisté v popředí s bratry Castrovými. Myslím, že by udělali nejlépe, kdyby je vykastrovali a nějakým způsobem se jich zbavili. Takže hezky od začátku.

Odlétali jsme 13.12. brzy ráno, takže jsme přiletěli někdy kolem 18:00 na letiště Santa Clara na Kubě. Ještě odběhnu a vysvětlím, kde to vlastně na Kubě je. Hlavní město Havana, kde se také nachází nejznámější turistické letovisko Varadero, je cca 350km severně od Santa Clary. My jsme si vybrali Santa Claru, resp. Ostrůvek Cayo Santa María kvůli dokonale tyrkysovému moři a kvůli tomu, že tam není jeden hotel vedle druhého, jak je tomu na Varaderu. Na celém ostrůvku Santa María je jen 5 hotelů, které byly postaveny až po roce 2003, kdy byla dostavěná silnice, která je vedená na moři celých 60 km. Takže všechny hotely jsou poměrně nové – náš byl dokonce asi jen 2 roky starý, což bylo vidět.

Po příletu nás čekala pasová kontrola – věřte, že ani ve snu nás nenapadlo, že se něco může stát nebo, že budou nějaké problémy. Když jsme čekali v hale na volnou přepážku, chodila mezi lidmi taková kubánská s prominutím prostitutka. A Mirďa se jí očividně zalíbil, takže nám řekla, ať si počkáme na straně, že si ho zavolají. Tak jsme tam tak seděli a čekali, co se stane. Nakonec si pro Mirďu přišly další dvě, ať je následuje. Takže pak už jsem tam seděla jenom já, halu už pozhasínali a já tam seděla a hlídali mě nějaký další tajný a policajti. Fakt super zážitek takhle na začátek. Po cca deseti minutách Mirďa vyšel s tím, že ho pustily a můžeme jít. Na pasovce se nás ptali na různý kraviny, co tam budeme dělat, co děláme v Kanadě, kde teda bydlíme..blablabla. Naštěstí nám nikdo nevzal kufry – už tam na nás poslušně čekaly (jako poslední). Po výslechu nás čekala hodinu a půl dlouhá cesta do hotelu. Mezitím mi Mirďa vyprávěl, jak probíhal výslech.

První co na začátku svého vyprávění řekl: „Komouši zasraný, to není možný tohle, komouši!“! Takže si ho odvedli do výslechové místnosti, kde se proti němu posadily tři ženský a začaly se ho vyptávat. Proč jste přijel na Kubu? S kým jste přijel? Jak dlouho tady budete? Už jste byl někdy na Kubě? Znáte tady někoho? Hodláte se s někým stýkat? Kouříte? – Ne. Jste si jistý? – Ano. Určitě NIC nekouříte? – Ne. Tak v pořádku. Kolik máte sebou peněž? Co tu chcete dělat? Co chcete nakupovat? A tak podobně, všechny otázky si bohužel nepamatuju. Lampičkou na něj prý nesvítily. Aspoň něco! Komouši.

Takže nás Kubánci přivítali fakt skvěle. No ale co, taky zážitek. Po příjezdu na hotel jsme se šli na customer service přesvědčit, že budeme mít nějaký ten „honeymoon package“. Takže nás ujistila, že jo, že dostaneme snídani na pokoj, budeme mít romantickou večeři (to fakt byla romantika..haha) a že dostaneme šampáňo na pokoj (to jsme dostali – ale kolikrát jsme si o něj museli říkat?! Haha).

Pokoj jsme dostali krásný, velký s výhledem na moře, takže to nám udělalo radost. Jídlo, před kterým nás všichni varovali (že na Kubě stojí prý zaprd) bylo úžasné. Výběr byl ohromný, hlavně různé mořské plody – krevety (ty milujeme), rybičky, chobotničky a různé další příšery, které ani nevím, jak se jmenují. Pak vždycky dělali na grilu – jak ryby, tak maso. Člověk si mohl vybrat masíčko a oni mu ho čerstvé ugrilovali. Mňamka! Nejlepší ovšem byl dezert – pokaždé flambovali banány nebo různé ovoce a po tom jsme se vážení mohla utlouct! Vždy také dělali čerstvou pizzu a těstoviny. A hlavně měli všechno hrozně dobře ochucené. Takže výběr byl veliký, který byl však po celou dobu podobný. Ale nikdy se mi nestalo, že bych si nic nevybrala, právě naopak – myslím, že jsem stejně všechno neochutnala. Takže s jídlem naprostá spokojenost.

Když jsme u toho vyprávění o jídle/pití, řeknu Vám jednu vtipnou story. Mirďa má rád Cuba Libre (rum s kolou a limetkou), ovšem tady přeci jenom říct Cuba Libre (Svobodná Kuba) – když ta Kuba až tak svobodná není, mu přišlo blbý a bál se, že by ho třeba taky mohli zatknout. Takže první tři dny chodil a říkal, že chce rum s kolou, ale hrozně si přál, aby mohl říkat, že chce Cuba Libre. Až po třech dnech jsem zaslechla barmana, jak říká Cuba Libre. Tak jsme to hned řekla Mirďovi a ten to běžel k baru vyzkoušet. A opravdu to fungovalo! Celý rozzářený si hrdě nesl skleničku s jeho vysněným Cuba Libre – i s limetkou. Haha. Od té doby už si dával jen Cuba libre. Hihi. Měli taky moc dobrý Mojito – což je tradiční kubánský koktejl (většina z vás určitě zná).

A jaká byla pláž a moře? To posuďte sami z fotek! Pro nás to nejkrásnější moře, co jsme kdy viděli. Fakt nádhera. Některé dny se voda téměř ani nepohnula, takže to bylo jak v bazénu. Pláž, co patřila k našemu hotelu, byla přes kilometr a půl dlouhá. Takže jsme se nikdy ani dál než na konec našeho hotelu/pláže nedostali. Na pláži byli zadarmo k půjčení kajaky, šlapadla, různé lodičky a windsurfy – ten jsem Mirďovi rozmluvila. Nechtěla jsem, aby skončil na 80km vzdáleném Bahamy, kde by si mohli myslet, že je kubánský uprchlík. Hihi.

Tak to by byl takový popis našeho moc fajn hotelu. Protože jsme byli na Kubě přes Vánoce, chtěli jsme se připojit na internet, abychom se spojili s rodiči. Na info schůzce nám říkali, že jejich internet nazývají „Intercubanet“ a že se má používat pouze v případě největší nouze a to následujícím způsobem: „Běžte k počítači. Stiskněte tlačítko připojit. Běžte si něco objednat na bar. Pak si objednejte ještě další pití. Po hodině můžete jít zkontrolovat, jestli jste se už připojili.  Pokud ano, zadejte adresu do prohlížeče a běžte opět na bar. A takhle to opakujte donekonečna.“ Ještě podotýkám, že půl hodina stála 6 dolarů!!!! Ani tohle vyprávění nás neodradilo a šli jsme se zeptat do recepce, zda mají v hotelu Wi-fi, ke které bychom se mohli připojit a zkusit štěstí alespoň na našem počítači. Dvě slečny na recepci se na sebe tak podívaly a velmi pobaveně řekly: „Wi-Fi?!? Hihi.. Tak to teda opravdu nemáme!“ Tak OK, říkám si, třeba budou mít Skype na těch jejich počítačích a třeba bychom měli štěstí a fungoval by zrovna Intercubanet. Tak se ptáme – „A Skype, Skype máte?“ Tak se tak na sebe zamyšleně podívaly a ta jedna povídá té druhé „Que es Skype? Co je Skype?“ Ona pokrčila rameny. Tak se na nás s úsměvem otočila a ručičkou ukazovala jako jestli se to někam ten Skype strká.  Říkám, že se to nikam nestrká, že to je program. Tentokrát už jsme vybuchli smíchem i my s Mirďou a s poděkováním jsme tedy odešli s nepořízenou. Hihi. Ponaučení pro příště – na Kubu si notebook neber, akorát ti překáží!

Protože jsme jeli na Kubu i proto, abychom poznali místní kulturu, lidi a jak se zde žije, rozhodli jsme se jet do Havany. Protože je to poměrně daleko, byl v nabídce jednodenní letecký výlet do Havany. Bylo to i poměrně levné, takže jsme neváhali a výlet koupili. Letělo se z malého letiště kousek od hotelu, takže to byla paráda. Za 50 minut jsme byli v Havaně! Musím říct, že to stálo za to. Každý, kdo je na Kubě by se určitě měl do Havany podívat. Nebudu popisovat náš celý výlet, protože si stejně místa, které jsme viděli, nepamatuji podle názvů. S Mirďou jsme se soustředili na místní život, na focení starých aut, lidí, zchátralých domů a socialistických hesel typu: Ať žije socialismus! Socialismus nebo smrt! Braňme socialismus! Vše pro revoluci! Vše pro socialismus! Nejlepší bylo asi heslo přímo na letištní budově: Věříme v budoucnost, věříme v naději, věříme v socialismus! Všechny tyhle hesla působí tak věrohodně a jako, že ty lidi tomu opravdu věří a že se jim líbí v tom žít, ale pravda bude asi jinde. V Čechách to asi taky dřív vypadalo, že jsme všichni s komoušema spokojený a že bychom za nic neměnili. No jo no, oni ty hesla na zdi nepíšou lidé, ale po večerech Fidel s Raúlem. Hihi.

Navštívili jsme starou a novou část Havany, krámek s doutníky, pravý kubánský bar, kde nám udělali výborný koktejl z čerstvě vymačkané cukrové třtiny a Havana Club rumu (bohužel si nepamatuji název). Všude hraje muzika, ženy v tradičních šatech se snaží líbat a fotit se s turisty a pak za to chtějí nehorázné peníze – kdyby byla aspoň nějaká pěkná, ale musím říct, že jsme se s Mirďou shodli, že kubánky moc pěkné nejsou – to bude tím komunismem asi. Jediné, komu jsme byli ochotné dát nějaké peníze, byly staré báby s doutníky, které se taky fotily s turisty. Jenže když jsme viděli, že jedna ženská jí dávala 5 dolarů a bába byla naštvaná, tak jsme si řekli, ať si bába trhne nohou! Pro představu průměrný kubánský plat je 15 dolarů měsíčně (náklady na život na měsíc činí cca 4dolary), takže si dokážete představit, jak ta bába mohla být bohatá!

Když jsme měli rozchod, vydali jsme se s Mirďou po jedné z pěších ulic poznávat kubánský život z blízka. Nejprve jsme viděli dlouho frontu, tak jsme si říkali, na co tak můžou všichni čekat, když jsme pak zjistili, že chudáci čekají na mlíko. Narazili jsme na místní „bar – okénko v domě s pár druhy pití a dvěma lízátky“, takže jsme si každý koupili pivko a pokračovali v průzkumu. O pár ulic dál byla další fronta, ale nemohli jsme přijít na co, takže jsem se zeptala místních. Všichni byli nadšení, že čekají frontu na mobily! Když jsem přistoupila k výloze a viděla ty dvě vysílačky, bylo mi jich docela líto. Při představě, jak se u nás čekalo dva dny ve frontě třeba na pračku… No jo ať žijou komouši.

Po cestě zpátky na místo srazu jsme se dali do řeči s nějakým chlápkem, který měl strašnou radost, když jsme mu řekli, že jsme z Čech. (Jak se pak ukázalo, většina lidí, se kterýma jsme se bavili, měla někdy někoho v Čechách, protože nikam jinam nemohli.) Jeho brácha byl prý někdy v 1985 v Čechách a přivezl mu motorku JAVA 350, která mu pořád skvěle funguje! No není to paráda, jak to umí udržovat? A pak se ptá: „ Nevíte, jestli už vyšel nový model Javy?!“ Tak Mirďa tak přemýšlel, jestli mu to má říct nebo ne a pak povídá, že se bohužel Java už dávno nevyrábí. To ho tedy hrozně překvapilo a téměř se rozplakal! Asi k ní má opravdu dobrý citový vztah!

Výlet do Havany byl opravdu super! Chtěli jsme si k Vánocům dopřát ještě nějaký výlet – nejlépe něco adrenalinového, typu bugginy, čtyřkolky nebo tak. Ale nic takového tam ani neznají, takže v nabídce adrenalinových výletů byl tak maximálně pobyt v kubánské věžnici. A zase takový vzrůšo jsme nepotřebovali. Hihi. Takže jsme si zaplatili něco méně adrenalinového, ale moc pěkného. Plavání, resp. blbnutí s delfínky a následnou projížďkou na katamaránu.

Vidíte, jak mě olizuje, pacholek jeden?!

Delfínci byli rozkošní! Dávali nám pusinky, mě dokonce francouzáka a neustále se mě snažil, jako jedinou ze skupiny, olizovat! Asi jsem se mu fakt líbila. Mirďovi zase, jako jedinému, chtěl ukousnout hlavu! Vše můžete vidět na fotkách. Pak jsme dostali dobrý obídek – Mirďa si dal Lobstra a pak jsme jeli katamaránem na opuštěný ostrůvek. Následně se jelo šnorchlovat, ale voda byla dost zkalená, takže toho moc nebylo vidět, a většina lidí včetně mě ani do vody nešla! Ale výlet byl jinak taky moc fajn!

Ještě bych se ráda vrátila k tomu našemu honeymoon balíčku. Druhý den ráno jsme skutečně dostali snídani do pokoje, což bylo moc fajn. V župáncích jsme snídali na terase a koukali na moře.  Další speciální součást balíčku byla romantická večeře. Sice nejsme s Mirďou žádní romantici, ale co, když je to v ceně, tak to vyzkoušíme -  v nejhorším svíčky sfouknu a bude klid.(to mám asi po dědovi – ten vždy na vánočním stole svíčky sfoukával. Hihi.) Rozhodli jsme se pro večeři v italské restauraci. Když jsme přišli, pro jistotu jsme se připomněli, že je to naše romantická večeře. Paní uvaděčka si mumlala španělsky, že naší rezervaci nemůže nikde najít (chudák si myslela, že nerozumíme). Takže to mě trochu už vyděsilo. Pak nás tedy uvedla ke stolu a slíbila nám, že dostaneme šampáňo. Po chvilce za námi přišel náš číšník – takový velký, tlusťoučký, nemotorný kubánec. Přinesl nám jenom jeden jídelák (protože měli pouze 8 jídeláků na celou restauraci – s papírem to na Kubě dost vázlo), tak jsme ho nejprve anglicky poprosili, jestli by nám nepřinesl ještě jeden (ukazovala jsem na jídelák a k tomu ještě naznačovala prstem, že bychom chtěli ještě jeden). Číšník zakýval hlavou a někam odběhl. Já si zatím pročítala menu a on přiběhl, stoupl si k Mirďovi a ať si objednáme. Tak mu Mirďa říká, že si ještě nevybral, ať přinese ještě jeden ten lístek. Tak mi sebral ten můj z ruky a dal ho Mirďovi a vzápětí povídá: „Tak co si dáte!“. To mě už rozesmálo, tak mu španělsky říkám, ať nám dá ještě čas a poprosila jsem ho o to šampaňské. Tentokrát to teda pochopil a někam odběhl. Po pár minutách se přiřítil zpět, vzal si naší objednávku a utekl pryč. Po polévce a předkrmu jsem řekla Mirďovi, ať zajde za tou uvaděčkou, jestli by nám konečně nepřinesli už to šampáňo. Uvaděčka teda kývala, že ano. Hned poté přišel číšník, a jestli si prý dáme to šampáňo. To už byla těžká romantika – tak jsme mu řekli, že bychom si ho dali velmi rádi. To už jsme se museli jenom smát. Po deseti minutách jsem viděla, jak paní uvaděčka na číšníka zuřivě gestikuluje, ať nám už konečně tu flašku přinese. Věřte nebo ne, opravdu jsme ho nakonec dostali! Mirďa mezitím šel na pokoj pro nějaký ten dolar, abychom mu za tuhle skvělou romantickou show mohli něco dát. Nevím proč, ale mám takový ochranářský sklon – vždycky, když je nějaký ťuňťa jsme na něj hrozně milá a snažím se mu ze všech sil nějak pomoc. Hihi. Tohle byl ten případ. Mezitím, co Mirďa byl na pokoji, odnesl náš ťuňťa talíře s předkrmem, tak jsem čekala, že dostaneme hlavní chod. Když se však po pár minutách vrátil a vítězoslavně držel dva talíře s jídlem, tak jsem už na něj zůstala nevěřícně koukat. On nám zase přinesl předkrm!!! Tak mu říkám, že už jsme překrm měli, že už jsme ho snědli…On tak nechápavě koukal a říká:“vy teda ten předkrm nechcete?“ A já říkám, že jo, ale že už jsme ho měli, že už chceme další chod. To vůbec nepochopil, smutně se podíval na ty talíře a říká: „So, you dont want this?“ Ach jo, v tu chvíli doufám, že Mirďa přinese aspoň dolary dva! Hihi. Nakonec jsme dostali všechny chody a bylo to fajn. Ten večer jsme se, i přes to, že jsem měla nějaký úpal, úžeh nebo co, opravdu pořádně nasmáli! Ať žije romantika!

Jak jistě víte, když jste v komunistické zemi, tak se toho nedá moc sehnat. Největší problém jsou zde papíry – jakéhokoliv druhu! Toaletní papír je cenné zboží. Je to smutné, ale je to tak. Nejenom papíry, ale třeba také boty. Jeden číšník, který nás obsluhoval, přišel jednoho večera k našemu stolu a ptá se nás, kolik tak stojí Mirďovo boty v Kanadě. Měl takové pláťáky – tady v Kanadě jsou velmi oblíbené, vyrábí je většinou značka TOMS (ty stojí cca 40dolarů). Mirďa si tyhle koupil, ale jako nouzové boty na plavání, když jsme jeli na Maui, v nějakém krámu za 10 dolarů. Ptám se toho číšníka, proč se jako ptá? A on, že se mu líbí, že by si je chtěl od nás koupit. Tak to mě docela zarazilo. Pak mi došlo, že oni sice peníze mají, ale nemají si za ně co koupit. Tak jsme mu řekli, že mu je dáme, až pojedeme domů. Ani to, že měl o číslo menší nohu než Mirďa mu radost nezkazilo! Pak se celý týden koukal, jestli jsme ty boty ještě někomu jinému nedali. Když mu je pak poslední den Mirďa dal, tak měl hroznou radost a hned s nima zmizel někam dozadu a půl hodiny se nevracel! Hihi. Asi se všem chlubil, jaké má parádní boty. Pak se ještě teda začal zajím o můj mobil, tak se mu řekla, ať na hezky rychle zapomene! Hihi.

Když jsme pak odjížděli domů, dali jsme ještě vánoční čepice vyměňovači ručníků, který o ně projevil jako první zájem a rozdali jsme zbytek bonbonů a čokoládiček, které jsme přivezli. Doufali jsme, že cesta domů proběhne bez problémů, ale to by nebyl Fidel, aby se s námi ještě pořádně nerozloučil!

Na letišti nejprve dost podváděli s váhou kufru. Nejdřív, že máme nadváhu 2 kila, takže jsem z kufru vyndali zimní bundy, a najednou náš kufr byl o 8 kilo lehčí, ale prý jsme ztěžkli zase v příručním zavazadle o 3 kila. Tak se Mirďa nasral a v 30 stupních na sebe navlíknul tu zimní bundy i mikinu. Pak už byli spokojení! Komouši! No ale co pak opět následovalo. Mě na pasové kontrole obvinil, že mám falešný pas, neustále s tou plastovou destičkou, co je v pase, mlátil. Ptal se mě opět na spousta debilních otázek a nejhorší bylo, když se mě zeptal, kdo je v tom pase na těch stránkách. Nějaká ženská říkám. Jaká ženská? Já nevim. To je tvůj pas a nevíš, co v něj je? No nevím. Nepřijde ti to nějaký divný? Nepřijde. Takhle pokračovala naše konverzace nadále, ovšem pak už jsem mu neodpovídala, protože bych ho musela poslat do prdele, což mi v tu chvíli nepřišlo jako nejvhodnější řešení. Po 15 minutách mi tam konečně dal razítko a šla jsem. Jenže jsem viděla jak Mirďu opět někam vedou, takže sem si za pasovou kontrolou dřepla na zem a předstírala jsem, že si čtu. Párkrát mi řekli, ať projdu přes ty rentgeny dál, že tam nemůžu sedět. Ovšem asi pochopili, že jsem nasraná, a když jsem jim vysvětlila, že čekám na manžela, tak mě tam nechali sedět a radši si mě nevšímali. Hihi. Po čtvrt hodině jsem konečně spatřila Mirďu, jak prošel pasovkou – ani mu nedali komouši razítko! Asi nějaký chyták na příště, když řekne, že už na Kubě byl a oni mu v pasu to razítko nenajdou, tak pojmou podezření! Komouši fakt. Tentokrát se ho prý ptali, kde byl, jestli byl mimo hotel a kde. Co dělal v tý Havaně, jestli jel s manželkou (to si pamatovali od minula), jestli jsme si koupili nějaký knížky, jestli jsme se s někým bavili, proč jsme jeli do Havany, co jsme přesně viděli v Havaně. Konkrétní místa prej. Copa si to člověk pamatuje? No hrůza. Dovolená byla úžasná, ale kvůli těm posraným komoušům bych tam snad už ani nemusela!

Takže! Pokud někdo z Vás, kdo tohle čte, volí komunisty, tak jste fakt komouši! Sorry!

Volte Karla!

Vaše Terďa a Mirďa!