Moudro týdne: Jednoho zloděje chytneš a druhý tě vzápětí okrade!

...Aneb Jak má Terďa jěště co dělat, aby bylo město bez zlodějů!...

Hello everybody!

Dnes mám pro Vás dva takové zajímavé příběhy, tak se posaďte a pozorně čtěte!

Minulý týden jsem byla v práci hned od rána – otvírala jsem, postupně přišel Ronaldo(filipínec), který kulhal a Aman (indka). Přesně v jedenáct, kdy otvíráme, přišel jeden zákazník, objednal si burrito a sednul si ke stolu, kde si spokojeně papal burrito. Aman a Ronaldo byli vzadu v kuchyni, když jsem potřebovala něco z kuchyně přinést dopředu. Šla jsem tedy do kuchyně, kde jsem byla tak pět vteřin a šla opět dopředu, když jsem však spatřila divného pána odcházejícího z restaurace. Ale ten jediný zákazník stále seděl u stolu a dlabal. Takže to bylo dost divné. Ten člověk musel přijít, otočit se a hned zase odejít. Tak jsem na něj zavolala „EXCUSE ME“ ale pán nereagoval, čímž se chudák asi tak trochu prozradil!

V tu ránu mě napadlo, že něco ukradl. A taky že jo! Chyběl nám náš „tip jar“, naše mistička s dýškama! Mezitím byl zloděj už venku a já běžela pro Ronalda, ať mi pomůže. Ale za a) kulhal a za b) je to pěknej posera. Takže jsem první na ulici vyběhla já a křičela jsem: „zloděj, zloděj – ukradl nám tip jar!“ Ale chlápka jsem nikde neviděla – viděla jsem ho totiž jenom ze zadu, ale všimla jsem si, že mu plandala tkanička z bundy až na zem.  Podle toho jsem ho v davu našla. No dobře, dav tam tak úplně nebyl no! Hih. Stál na rohu a bylo štěstí, že náš securiťák byl na obhlídce areálu a byl venku. Takže jsem ho hned zavolala, ať chytne toho chlápka. Náš securiťák je docela drsňák – nějaký íránec! Statečný iránec tedy přistoupil k zlodějovi a ještě se mě ptá, jestli jsem si 100% jistá, tak sem tak zaváhala, když si vyndal a začal nandávat rukavice! Navíc ten zloděj dělal, že si něco zapisuje do notýsku – aby vypadal, jako že tam pracuje a nemá s lupem nic společného. Jenže chytrá Terďa si všimla té jeho tkaničky a mohla tak vyslovit: „Yes! Jsem si 100% jistá!“

V tu chvíli ho securiťák odvlekl k nám před hlavní vchod a když ho ohledával, tak u něj našel i náš tip jar! Zdá se, že tak by mohl příběh skončit - ale to není vše.

Před hlavním vchodem mu náš iránský securiťák řekl, ať si sedne a počká, až přijede policie. To se našemu zloději moc nelíbilo a chtěl utéct a tak ho securiťák chytnul – udělal hmat chvat a šup a zloděj byl na zemi a securiťák mu seděl na zádech a ukazoval na mě palec nahoru a ať zavoláme policii. Takže jsme volali na policii, během toho se kolem seběhlo spousta lidí a očumovali celou situaci!

Policie přijela za pár minut, převzali si zloděje, ještě ho jednou knock outovali na zem a kolínkem ho pěkně rejpli do zad! Parádní zásah, to vám povím! Potom jsme musela ještě asi hodinu vypovídat, co se stalo a sepsat prohlášení. Pak přiběhl Danny a když jsem se ho potom ptala, jak věděl, že se něco děje tak povídá: „Snažil jsem se volat tobě, Ronaldovi, do krámu a nikdo mi to nezvedal, tak jsem se podíval na kamery a vidím, že před vchodovýma dveřma leží chlápek se securiťákem na zádech!“ Chudák, byl z toho taky dost vyplašenej! Každopádně jsem chytla zloděje a udělala jsem nám zdarma reklamu. Což jsem ani nevěděla, dokud nepřišel nějaký zákazník a říká: „Tak co se stalo s vaším Tip Jarem?“ a já na něj tak koukala, jak to ví? A on povídá: „no bylo to v rádiu, že jste tu měli zloděje, že vám ukradl dýška!“ Tak to mě docela pobavilo, že se o takovéhle události mluví i v rádiu! Jen tak pro upřesnění – to rádio je hned za rohem, takže předpokládám, že někdo z rádia šel kolem a zjistil, co se děje, tak to vypustili hned do éteru! Ale reklama dobrá – celý den pak chodili zákazníci a ptali se na to, co se stalo! Hihi. Dokonce nám dávali i víc dýšek, aby nám to nebylo líto! Legrace.

Jak avizoval nadpis článku, bohužel jsem jednoho zloděje dopadla, ale pak mě jeden taky dopadl! V pondělí minulý týden mi někdo ukradl peněženku, když jsem byla nakupovat u nás u číňanů! Strašně mě to nasralo, protože se mi nikdy nic podobného nestalo a byla to asi i tak trochu moje vina, že jsem si nedávala pozor. Takže jsem hledala všude v krámu, na ulici, nechala jsem ve všech krámech svoje telefonní číslo a jen jsem doufala, že mi zavolají, že moje peněženka prostě jenom spadla mezi pomeranče. Ale bohužel. Musela jsem tedy zavolat do KB do Čech, aby mi zablokovali kartu, taky jsem běžela do kanadské banky a do knihovny, aby si na mě nikdo nezapůjčoval knížky a já je pak musela zaplatit. Naštěstí, když jsme jeli na Maui, tak jsem si z peněženky většinu věcí vyndala, ale měla jsem tam řidičák, zmíněné karty a naštěstí žádné velké peníze – jen 5 kanadských dolarů, 5 euro a asi 3 americké dolary – jeden z nich byl můj dolar pro štěstí – poslední dolar, který mi zbyl z mé první cesty do USA, do New Yorku. Největší průser byl český řidičák. Ten bych tady nijak nezískala.

Nikdo se neozval ani ten den ani následující, takže jsem už nevěřila, že by se peněženka našla. Ale! To bych nebyla já se svým dolarem pro štěstí! Ve středu odpoledne mi volali z banky, že jim prý pošťák přinesl moji peněženku, že jí někdo hodil do poštovní schránky. Pošták byl velmi prosíravý, a když zjistil, že tam je karta z banky, odnesl ji na nejbližší pobočku, ze které mi pak volali, protože si zjistili, komu karta patří, a měli mé telefonní číslo. Tak jsem si pro ní druhý den přišla. V peněžence bylo úplně všechno – dokonce fotka Mirdi a Martinky a všechny moje účty, karty a hlavně i řidičák! Jediné, co chybělo, byly peníze – ale čert to vem, to nebylo nic! Takže můj dolar pro štěstí mi přinesl štěstí a peněženku zpátky! Protože jsem ale stejnou peněženku nechtěla (bůhví kdo na ní šahal) Mirďa byl tak hodný a zajel se mnou koupit peněženku novou – krásnou, na kterou už budu dávat větší pozor!

Takže mám ještě co dělat s chytáním zlodějů, abych od nich Vancouver vyčistila. Haha.

Přes týden jsme pracovali velmi intenzivně, Mirďa má spousta práce na různých stavbách a já taky, protože konečně vyhodili dvě holky, které neustále chodily pozdě nebo vůbec. Takže teď makáme jako o závod. V pátek jsme měli kontrolu z vedení, takže jsme s holkama pořádně uklízely a všechno připravovaly, abychom dostali co nejvíce bodů. A taky se to povedlo! Dostali jsme 95%, což je nejvyšší bodování, co kdy kdo získal! (já chtěla 97%, ale tak snad příště!) Pak za mnou přišli ty chlápci z vedení a hrozně mě chválili – prý, že je radost se na mě dívat, jak jsem přátelská a šikovná! Tak to mě moc potěšilo – samozřejmě, že jsem před nima trochu přehrávala, ale i tak! (alespoň je vidět, že jsem herecké nadání získala po své mamince!) Haha.

V neděli jsme s Mirďou byli na dni otevřených dveří našeho baseballového týmu. Bylo to moc fajn, mohli jsme se projít po hřišti, jít na střídačku a podívat se do šaten našich Canadians. Taky jsem viděli trofej, kterou jsme letos vyhráli a koupila jsem si tričko Canadians, abych mohla příští rok chodit fandit stylově!

Taky už začaly německé vánoční trhy, ale zatím jsme nebyli vevnitř, protože tam bylo hrozně lidí, takže si to necháme na někdy jindy! Už se moc těším na svařáček a curry wurst! Hih.

S trofejí a maskotem Canadians

Na hrišti!

Pár nových fotek je na rajčeti - bohužel kvalita nic moc, měli jsme tam nastavené focení jídla místo focení baseballového stadionu... ale jen tak pro přestavu!

Mějte se krásně a dávejte pozor na své peněženky! 

P.S. Už jen 17 dní ;)

Vaše Terďa a Mirďa (manželé, už ani nevím, jak dlouho) Haha