Přes měsíc v Kanadě…

…aneb Jak mě málem sežral mýval!Po delší odmlce jsem se opět odhodlala napsat nějaký článek. To víte, není to sranda najít si čas a něco napsat. Když nejsem v práci, tak spím nebo chodíme na výlety a na psaní článku není čas ani nálada. V noci v práci je jediná příležitost něco napsat, takže opět píšu z práce. Takže pěkně od začátku! V poslední době je to dost podobné. Mirďa je šikulka. Pracuje od pondělí do pátku, většinou cca od 7:30 do cca 16:30. Záleží na tom, kde zrovna pracuje. Stavbu u nás za rohem už dokončili, takže teď je téměř každý den někde jinde. Jednou byl v Port Moody, což je poměrně daleko, cca 1,5 cesty autem od nás. Zrovna včera jsem četla, že tam měli medvěda, takže štěstí, že ho nepotkal! Asi nejzajímavější pracovní prostředí měl v Downtownu, kde pracoval na mrakodrapu na plošině. Rado, jeho parťák, se ho pořád ptal, jestli se nebojí výšek, tak Mirďa, že ne. Když vyjeli nahoru, téměř nad všechny mrakodrapy ve městě, tak pochopil, že se nebojí. Naopak! Mirďa si to řádně užíval. To víte, skok padákem, let balónem, volný pád a podobné hrůzostrašnosti, co jsme spolu zažili, ho nemůže už nic rozhodit. Ani práce na mrakodrapu. Mirďa je v práci spokojený, já jsem zase spokojená s jeho penězi, takže jsme spokojení oba, což je nejdůležitější, ne? Chichi. Fotky viz rajče. Já zase pracuju každou noc v neděli, pondělí a úterý a v pátek mám ranní. Noční jsou v pohodě, nic moc se tu neděje, až na pár vyjímek. Například hosté, co ve 4 ráno přijdou bosi na recepci, jen v županu, že by chtěli žehličku apod. No jo, lidi z Evropy mají většinou pořádný jet lag. Pak jsem tady měla jednoho Iránce s rodinkou, který si sedl ke mně na recepci a byl tu se mnou třeba až do půl třetí a chtěl si povídat. Ale jinak jsou tu vcelku normální hosté. O víkendu vždy podnikáme nějaký výlet. Zatím je většinou hezky, tak kolem 25°C a slunečno, takže se dá být celý den venku. Přes týden většinou chodíme po práci do praku, který je kousek od nás nebo se chodíme dívat na softball, který hrají kousek od nás a vybíráme nejlepší tým z nejhorším týmů, co jsme kdy viděli, abychom se mohli ucházet o pozici. Většinou jsou to složené týmy, různých věkových skupin, národností a hrají fakt hrozně, takže bychom byli za hvězdy týmu. Zatím vybíráme, kdo si nás zaslouží. Hihi. V sobotu 23.7. jsme jeli do North Vancouveru na Carribean Days. Byl to dvoudenní festival, kde se měli představit různé země z karibiku. To víte, tam jsme nemohli s Mirďou chybět! Na začátku byl takový karneval, kde různě lidé tancovali, měli různé kostýmy, hrála super hudba – merengue, reggeaton apod. Takže to bylo moc fajn, jediné co bylo jiné oproti karnevalu v Rio de Janeiru byl objem účástníků. Většina z nich byla pěkně tlusťoučkých – to asi tím, že se přizpůsobili místnímu kanadskému stravování – hamburgerům. Chichi. Těšili jsme se, že narazíme na nějaký stánek z dominikánské republiky, ale bohužel tam moc velká „nabídka“ zemí nebyla. Bylo tam převážně Trinidad a Tobago, Jamajka, myslím, že tam byla taky Kuba. Taky tam měli pivní stánky. To bylo fakt směšný. Bylo to v ohraničené zóně, kam nesměl nikdo mladší 19let. Takže jsme museli přejít přes 2 kontroly a každý si navíc mohl koupit maximálně dvě piva. Pivo stálo 5 dolarů jedno a navíc to byla třetinka. Jó, kdyby měli el Presidente, to by byla jiná, ale kanadský pivo za 5doláčů jsme si fakt nekoupili. Když jsme si všechno prošli, rozhodli jsme se, že pojedem „dodělat“ náš nedokončený výlet v Lynn Valley. Když jsme tam byli naposled, tak mi volal šéf z práce, že mě bere, takže jsme jeli narychlo zpátky domů, abych šla večer na ten trénink. Takže jsme se prošli podél řeky, která byla mimochodem studená jako prase, možná jako dvě! Mirďa se snažil dělat, jakože ho to nestudí, ale když jsem ho ve vodě fotila, netvářil se moc spokojeně. Bylo to tam moc hezký, vypadalo to jak v džungli. Opět viz fotky na rajčeti. Když jsme byli v té „džungli“ tak jsme málem dostala infarkt! Najednou jsem z křoví slyšela divné zvuky a v dálce jsem viděla něco velkého, huňatého. Bože, já se málem po ….! Myslela jsem, že je tam medvěd!! Naštěstí se z medvěda vyklubal jenom velký pes! UF! Mirďa mě musel uklidňovat ještě půl hodiny potom. Po tomto zážitku jsem si už výlet v lese nemohla moc užívat, takže jsme jeli zpátky na festival, kde jsme si sedli a poslouchali nějaké reggae. Teda řeknu vám, ten Šeps zpíval snad líp než oni. To bylo falešný, až hrůza. A to nemám žádný hudební sluch. V neděli bylo hrozné horko, takže jsme se rozhodli, že pojedeme omrknout další z mnoha pláží. Vybrali jsme si pláž Spanish Banks. Jeli jsme tedy autobusem od nás až na konečnou, na UBC – University of British Columbia. Teda musím říct, že ZČU má ještě hodně co dohánět! Areál je velký skoro jako půlka Plzně! Mají vlastní nemocnici – asi aby mohli mít budoucí doktoři, kde dělat praxi. Nebo druhá varianta – když se studenti zhroutí před zkouškou, během nebo po zkoušce, tak aby to neměli daleko. Mají tam hřiště na všechny sporty, na které si vzpomenete, ale nejvíc se nám líbila budova, která se jmenovala nějak takhle: „Zábava a uvolnění pro studenty“, kde nabízí lekce zumby, jógy, různé sporty, aerobic, všechny možné tance apod.! No věřili byste tomu! Oni myslí na to, aby byli studenti v pohodě! No je to možný? Takže až začne semestr, tak půjdu omrknout, co je potřeba k tomu, abych se tam na nějakou lekci zumby dostala zadarmo. Určitě se tam nějak dostanu. Použiju nějakou z fint, které mě naučil taťka! Když jsme si prošli část areálu, došli jsme k moři, ale byli jsme nahoře, kde byly nádherné domy s obrovskými zahradami - asi to nebude nejlevnější bydlení no. Takže jsme se pokochali a sešli dolů na pláž. Nejdřív jsme se dostali na takovou kamenitou, kde jsme potkali nudistku, kterou nějaký úchylák pořád fotil, takže jsme radši šli rychle pryč. Mimochodem, myslím, že si spletli pláž, protože jedna nudistická je o kus vedle. Když jsme pokračovali podél pobřeží, dostali jsme se na jednu pláž, která byla určena pro pejsky. To byla sranda. Jeden kluk vozil psa na surfovým prkně, když se vrátil na břeh, tak přiběhli další a vystřídali se. Ten jeden pejsek byl asi nějaký ťunťa, protože měl na sobě plovací vestu – ostatní to zvládli i bez ní. Takže tam jsme se chvíli zdrželi a hráli si se psama, protože vždy přinesli nějakou hračku a chtěli, abychom si s nimi házeli. Bylo to fajn, ale pak se mi zastesklo po těch našich špuntech. Pozn. pro rodinu – Vyndaváte? Drbete? Hrajete si? Pak jsme pokračovali dál a došli jsme až na pláž Spanish Banks. Byla krásná. Dlouhá, čistá, nebylo tam tolik lidí, jako na těch, co jsme byli předtím. Takže jsme si lehli, udělali si piknik a Mirďa byl tak odvážný, že se šel vykoupat do moře. To bylo tak studený! Mirďa tvrdil, že je to v pohodě, příjemný. Ale než se potopil, tak se mi vybila baterka ve foťáku! Byla plně nabitá. Hih. Pak jsem zjistila, že moře mělo 16°C – brr! Já jsem se této příležitosti vzdala a ani mi to nevadilo. Na pláži jsme byli tak 2 a půl hoďky a pak jsme šli na autobus, který nás dovezl zpátky na UBC – cesta zpátky by byla pěkně do kopečka, takže jsme radši zvolili autobus. Když jsme jeli ráno na pláž, tak jsme jeli kolem golfového hřiště, kde bylo šíleně lidí a Mirďa si vzpomněl, že se tam hraje nějaký golfový turnaj. Takže jsme mysleli, že po cestě zpátky bychom se tam stavili. Když jsme tam ovšem přijeli, tak lidé už odcházeli, byla hrozná zácpa a všude čekalo milion lidí na odvoz. Takže jsme nevystupovali, protože to očividně skončilo. V autobuse měli všichni kartičky na krku – nejspíš vstupenku, tak jsme se jednoho z nich zeptali, kolik byl vstup. 70$! Uff.. tak to bychom tam za tu cenu stejně nešli. Takže jsme se po hrozné době dokodrcali domů, protože byla hrozná zácpa a už jsme zůstali doma a já šla spát, protože jsem pak šla do práce na noční, tak abych neusla. Ve čtvrtek jsme šli nakoupit do Superstoru, kde byl zrovna den bez daní, takže jsme to pořádně využili a nakoupili spousta jídla – spousta mražených věci, takže jsme měli pak úplně narvanou ledničku. Večer se nám nechtělo zůstat doma, protože bylo hezky, takže jsme se rozhodli, že se zajedem podívat do Downtownu a zkusíme se dostat do nějakého mrakodrapu- hotelu a vyjet až nahoru, abychom měli hezký výhled. V hotelu, kde jsme bydleli na začátku, nám poradili na recepci, ať zkusíme jeden hotel, že tam je super výhled. Takže jsme v tom hotelu, o kterém jsme si mysleli, že je to on, vyjeli do posledního patra. Asi 30, možná ještě víc. Když jsme vystoupili, tak byli všude jen pokoje a žádná okna. Dostala jsem nějaký klaustrofobický záchvat, protože to bylo takové stísněné, přišlo mi, že se to houpe. No fuj. Jenže když jsme jeli nahoru, tak jsme potřebovali kartičku do výtahu, abychom mohli jet nahoru, takže jsem jenom doufala, že se dostaneme bez toho klíče dolů. Vážně se mi nechtělo jít těch 30 pater dolů. Naštěstí to fungovalo i bez něj, takže jsme byli zachráněni. Uf!! Když jsme šli na autobus, tak jsme narazili na nějaké kluziště, kde se dají v zimě půjčit brusle a bruslit přímo v centru Vancouveru. Když tam není led, tak se tam lidé scházejí a tancují. Mají puštěnou hudbu, nacvičují různé choreografie – většinou hip hop, breakdance apod. To bylo fakt zajímavý, takže jsme tam zůstali a okukovali je skoro hodinu. Pak už jsme jeli domů, protože bylo dost pozdě a Mirďa šel ráno do práce. V sobotu 30.7. začala soutěž ohňostrojů, která se tu pořádá každý rok. Letos byli ohňostroje 3 – Čína, Španělsko a Kanada. První byla Čína v sobotu. Ráno jsme se vydali do Stanley Parku, který je asi největší městský park v Kanadě, možná i v USA. Je to takový poloostrov, který leží mezi North Vancouverem a Downtownem. Původně jsme mysleli, že si půjčíme brusle a pojedeme na bruslích, ale když jsme zjistili, že půjčení bruslí stojí přes 20doláčů na dvě hodiny pro jednoho, tak jsme se rozhodli, že si Stanley Park projdeme pěšky. Musím říct, že je fakt obrovský! Prošli jsme si jen malou část, většinou jsme šli po pobřeží, kde je udělaná cesta pro chodce a pro cyklisty a bruslaře. Byla to krásná procházka. Když jsme se procházeli, tak najednou slyšíme malou holčičku, jak na nás křičí: „Seal! There is a seal!!“ Tak jsem byla úplně nadšená, že ve vodě se koupe můj oblíbený zpěvák, ale nakonec se z toho vyklubalo zvířátko!! Musím uznat, že byl moc roztomilý. Měli jsme hroznou radost, že jsme ho viděli takhle ve volné přírodě. To se u nás jen tak nevidí. Hihi. V parku jsou hřiště na kriket, takže jsme se poprvé setkali naživo s kriketem a musím říct, že „takhle se kriket nehraje“. No popravdě, jsme pravidla vůbec nepobrali. Hráli to totiž nějaký důchodci a ani u toho neběhali, nic nedělali, jen stáli a čuměli. Takže jsme neměli z čeho pochopit systém hry. Moc nás to nebavilo, tak jsme pokračovali k totemům, které byli fakt velké a moc hezké. Udělali jsme pár fotek, a protože jsme byli už hladoví, šli jsme si udělat piknik. Posadili jsme se kousek od akvárka, takže jsme slyšeli lachtany, delfíny a všechny možná zvířátka vydávat různé zvuky, a lidi smějící se a tleskající, takže jsme se rozhodli, že do něj musíme někdy zajít. Naplánovali jsme jeho návštěvu na následující sobotu. Když jsme obědvali, tak jsme se poprvé setkali s mývalem, tedy vlastně s mývalí rodinkou. Vypadají hrozně roztomiloučce, ale prý jsou to pěkný mrchy a kradou jídlo. Po obědě jsme se chtěli jít podívat na vláček, který byl namalovaný na mapě. Takže jsme vešli do nějakého areálu – Aboriginal village. Vstup byl 5 doláčů do té vesničky a 10 i s vláčkem. Takže jsme se s Mirďou šli domluvit, jestli nám vláček stojí za to. Rozhodli jsme se, že stojí. Tak jsme se vrátili na pokladnu, a protože paní byla hodná a viděla, že jsme chudí češi, tak nám dala dětskou cenu! Hurá. Takže jsme ušetřili 4 dolary! Jízda vláčkem byla super. Doprovázel to příběh, dokonce tam vystupovali i živí herci. Viz fotky ze Stanley Parku. Po cca 15ti minutové projížďce jsme si šli prohlédnout indiánskou vesničku a pak jsme si počkali na vystoupení indiánů. Museli jsme po druhé písničce odejít, protože hrozně halekali a mlátili do těch bubnů tak, že mi málem upadla hlavička. Další atrakcí ve Stanley Parku byl dětský akvapark, a protože bylo šílené horko, rozhodli jsme se, že se tam mrknem. Bylo to kousek a bylo to zadarmo! Neuvěřitelné. Voda byla ovšem tedy taky neuvěřitelně ledová, ale trochu jsme se smočili. Nebyly to žádné bazénky, jen takové stříkací atrakce, ale byla to sranda. U akvaparku jsme potkali dalšího, takovýho pěkně macatýho mývala, který mě pronásledoval! Furt na mě tak čučel a vypadal, že brzo zaútočí! Pořád jsem nevěděla, proč za mnou furt leze, až po chvilce mě napadlo, že vidí, že nesu igelitku, tak si asi myslel, že mám hodně jídla a že se s nim podělim. Tsss. Měl smůlu. Utekla jsem před ním. Už jste mě viděli, abych se někdy dělila o jídlo? Hahah. Ze Stanley Parku jsme jeli do centra a chtěli jsme jet dalším autobusem na pláž English Bay, kde byl nejlepší výhled na ohňostroj. Jenže jsme zjistili, že na ohňostroj jde asi tak milion lidí, takže bychom se do autobusu nikdy nedostali, takže jsme šli pěšky. Když jsme se probojovali na pláž, našli jsme si hezké místečko, rozložili deku a čekali skoro 2 hodiny na ohňostroj. Čekání byla dost nuda, ale Míša nám řekla, že bychom si tam pak místo nenašli, proto jsme šli takhle brzy. Ale místečko na ohňostroj by se našlo i pět minut před začátkem. Taky jsme na další dva ohňostroje přišli 10 minut před začátkem. Samotný ohňostroj byl super giga velký! To u nás nemáme. Bylo to fakt super. Celou dobu jsme na něj koukali s otevřenou pusou. Protože jsme se po skončení ohňostroje chtěli nějak dostat domů, museli jsme být připraveni hned po jeho skončení vyběhnout co nejdřív, aby nás nepohltil dav. Takže Mirďa mi dal instrukce, co mám popadnout a kudy poběžíme. Po půlhodinovém ohňostroji jsme vyplnili náš plán a rychlou chůzí šli na nějaký autobus. Dostali jsme se do prvního, sice na něj byla pořádná fronta, ale protože jsme češi, narvali jsme se dopředu, a protože ostatní byli kanaďani, tak nám ani nevynadali. Hahaha. Takže domů jsme se dostali rychle a bez problémů. Pokračování příště...